Ještě než jsme odletěli na Samoa, našli jsme si práci v Te Puke v baličce na kiwi. Prvního července jsme vyrazili z Aucklandu do Te Puke si najít nějaké ubytování, protože hned druhého jsme měli úvodní den a trénink. Inzerátů v supermarketech bylo sice jen pět, ale hned druhý dům byla novostavba, tak jsme to vzali, protože, kdyby jsme se šli podívat na další tak už by nemusel být. Jediná nepochopitelná věc, že ani u novostaveb nijak neřeší topení, a jediný zdroj tepla byla plynová kamna v obýváku, a naše vyhřívaná podložka v posteli. Ale paní domácí to asi nevadí, doma chodí nabalená a v čepici.
Při úvodním dni v baličce nám řekli, že začátek bude někdy, že máme čekat na sms, což nás trochu zklamalo, protože nikdo neřekl, jestli to bude zítra, za týden nebo za dva. Proto jsme zkoušeli hledat dál, ale nic jiného se nám nepodařilo sehnat. Až v dalším týdnu přišla sms, že pozítří bude začátek. Balička na kiwi je téměř stejná jak na jablka, takže pro nás nic nového, jen místo jablek po pásech jezdí kiwi. První týden se pracovalo 2,5 dne. Další týden už jen dva dny. To pro nás není ideální, skoro to ani neprokryje týdenní náklady. Snažíme se hledat dál, já zkouším nějaké inzeráty, Míša obešla několik hotelů v Mt Maunganui, ale nic. Nakonec zkoušíme pracovní agenturu, kde se zaregistrujeme, projdeme testem na drogy a vypadá to, že pro nás budou mít práci na pile, bohužel je to 60km, ale zkusíme to a kdyby to bylo dobré, tak se přestěhujeme. Jedeme na první směnu (neděle denní). Nic extra třídíme nějaké prkýnka na různé palety, nic náročného, ale nic extra super. Další směna bude až nám zase zavolá agentura, nakonec hned v pondělí, že mají pro jednoho místo v pondělí na noční, ale pro jednoho se to nevyplatí, jet tak daleko. Za nedlouho se ozvou, že můžu jít na pilu v místě kde bydlíme, směna od 14 do 23. Tak vyrážím, zase nic extra, spíš se nepracuje než pracuje, otevřená hala, když v noci klesá teplota skoro k nule není nic příjemného. Celou dobu koukám na čas jak se vleče, když už se blíží jedenáctá, tak zjistím, že se pracuje do půlnoci. Vedoucí mi říká, že klidně můžu chodit celý týden. Tak úterý znovu. Míše volají, že by pro ni mohli mít práci na šicím stroji, ale zase jen jedna směna. Opět čekáme na sms z kiwi kdy se bude pokračovat, až nám přijde sms, proč nejsme v práci...nikdo nám neřekl, že si máme někam volat, když jsme se ptali supervisora, tak říkal čekejte na sms. Nakonec se po zvážení všech okolností, rozhodujeme , že zkusíme zavolat zpátky do prádelny jestli nemají volno. A mají, od třetího srpna můžeme nastoupit. Práce tam nebyla zadarmo, ale bude to snad pět dnů v týdnu, což nám pomůže ušetřit nějaké doláče na další cestování.
Když jsme měli více volných dnů tak jsme podnikli několik výletů po okolí Te Puke a Tauranga. Byli na procházce po Kaituna wetland - bažiny a mokřady, které postupně vysychají a zmenšují se.
 |
| Kaituna Wetland |
Nemohl chybět výstup na The Mount v Mt Maunganui (pod ním jsme byli asi před osmi měsíci, když jsme jeli z Auckladu do Hastings).
 |
| Při naší listopadové návštěvě zůstal ještě nepokořen |
 |
| Výhled na Mt Maunganui |
 |
| Výhled na Tauranga |
Navštívili jsme krásné vodopády Kaiate Falls.
 |
| Kaiate Falls |
 |
| Kaiate Falls |
Viděli krásný západ slunce z Papamoa Hills.
 |
| Západ slunce na Papamoa Hills |
Další vodopády jsme viděli v McLaren Falls parku.
 |
| McLaren Falls |
 |
| McLaren Lake |
Vydali jsme se na téměř 4h track místní buší, kde část vedla po zaniklé železnici, k vidění byly už jen pomalu hnijící pražce.
Z Te Puke do Hastings jsme si to plánovali po Pacific Coast Highway. Průvodce o ní říká, že je to pro Novozélanďany jakási kultovní automobilistická pouť. Cesta vede "skoro" celou dobu po pobřeží Tiché oceánu přes nejvýchodnější část Nového Zélandu a dále až do Hastings. "Skoro", protože po většinu cesty zůstává pobřeží daleko za horami a silnice se vine poklidnou zemědělskou krajinou.
 |
| Snídaně v Matata campground |
Ve Whakatane super výhodně koupíme podrobný autoatlas - mají za $30 jediný vystavený, říkáme, že si ho vezmeme, ale jestli nemají jiný, že je trochu poničený, prodavačka, říká že asi ne, že je poslední, ale jde se ještě podívat a pak říká že nám dá tento za $10 :) Spokojeně tedy opouštíme poslední větší město asi na dalších 350km. Po cestě na East Cape, kde máme v plánu spát, není téměř nic zajímavého, až na pár pěkných řezeb místních maorů.
 |
| Řezba na bráně školy v Torere |
Camp na East Cape jsme nečekali žádný luxus, ale stejně nás to překvapilo, malá budka v ohradě s krávami, kde je cedule s poplatky a krabička do které to máme hodit. Nikde nikdo, žádní jiní cestovatelé, jen my a krávy. Míša má narozeniny, takže větší luxus si snad ani nemohla přát, ale zase na to jen tak nezapomene. V noci klesá teplota opět skoro k nule, tak v autě to není o moc lepší, já se svým spacáčkem klepu kosu, Míša s svým extrémem -30 °C v pohodě chrupká.
 |
| East Cape Campground jen my a krávy |
Ráno vstáváme ještě za tmy, abychom stihli východ slunce u majáku na East Cape. K majáku jsme se dostali za šera po 700 schodech. Pomalu svítalo, krásná podívaná, snažím se nafotit maják ve své kráse a v tom se sklouznu, jediné kravské lejno, které tam bylo, se mně povedlo rozšlápnout.
 |
| Maják na East Cape |
 |
| Východ slunce na East Cape |
Ráno pokračujeme po pobřeží směrem na Gisborne. Cestou v malém městečku Togala Bay se nachází prý nejdelší molo na jižní polokouli, je dlouhé úctyhodných 660 m.
 |
| Historické molo v Togala Bay |
V Gisborne nemůže chybět zastávka u sochy mořeplavce Jamese Cooka a jeho plavčíka Nicholase Younga, jehož orlí zrak poprvé spatřil Nový Zéland.
Z Gisborne pospícháme se vykoupat v Morere Hot Springs, kde je pár bazénků s teplou vodou.
 |
| Jeden z bazénků v Morere Hot Springs |
Se setměním přijíždíme do Wairoa, kde chceme původně spát, ale kemp za $18 se nám zdá trochu moc (poslední dvě noci jsme platili vždy $6), tak pokračujeme dále. Na půli cesty by měl být nějaký další levný kemp, ale v noci jsme ho buď minuli, nebo už nefunguje, pokračujeme tedy až do Hastings, kde jsou další kempy, ale kolem osmé večerní jsou zavřené, popř. můžeme zaplatit až ráno, ale opět se nám nechce dávat za přespání v autě $20 za každého, tak popojíždíme městem a hledáme kde bychom mohli zaparkovat a přespat. Ale nakonec zkoušíme napsat místnímu kamarádovi, jestli můžeme zaparkovat u nich před domem, nakonec se nás asi polituje a leháme si v jejich obýváku před krb, jaká nádhera po dvou mrazivých nocích. Ráno začínáme hledat nové ubytování, je to dost bída, v supermarketech nic moc není (asi si místní dávají přes zimu odpočinek a ubytování začnou nabízet až zase na jablečnou sezónu). Pár pokojů jsme navštívili, ale vše hrůza, můžeme spát třeba venku v karavanu na zahradě mezi slepicí a králíky. Další noc tedy spíme v backpakeru, kde to smrdí, je tam bordel, ale asi to některým cestovatelům nevadí. My si říkáme, že tady fakt bydlet nechceme. Další den máme nějaké prohlídky a zkoušíme ještě další naše kamarády z baličky na jablka. Nakonec to vyšlo a máme snad nejlepší bydlení co jsme si mohli přát. Máme vlastní jednotku - kuchyň s obývákem s TV, ložnici a koupelnu s pračkou. S nikým nemusíme nic sdílet, po nikom nemusíme uklízet, prostě paráda. Teď nás čeká zase dřina, snad to v prádelně nějak vydržíme... :)
 |
| Východ sluce na Te Mata Peak, v údolí stále mrzne |
