Už jsme tu více než rok

Před pár dny jsme oslavili rok na Novém Zélandu :) Kdo by to řekl, že už je to rok. Vůbec nám to nepřijde, možná tím že jsme velkou část strávili v práci v Hastings, tak nám to skoro přijde, jako bychom před chvíli přijeli. Začínáme zase potkávat nové backpackery nebo lidi z okolních ostrovů (Vanuatu, Tonga, Šalamounovy ostrovy, Samoa apod.), kteří do Hawke´s Bay každoročně přijíždějí na sezónní práce (jablka, vinice, jahody, borůvky, atd). My jsme rádi, že nic takového už nás nečeká a máme práci v prádelně. Říjen docela utekl, byly tu školní prázdniny, tak bylo více práce (= 6 dní v týdnu), ale teď se to trochu uklidnilo a pracujeme 5 dní v týdnu, pondělí až pátek. Už nás dokonce čeká jen 12 týdnů práce, a pak konečně zasloužené cestování :)

Jak už jsem zmínil, většinou jsme teď pracovali opět šest dní, takže na nějaké velké výlety nebyl moc čas, ale když jsme ke konci října měli dva dny volno vyrazili jsme do Národního parku Te Urewera, necelé 3h jízdy severně z Hastings. Te Urewera National Park je největší národní park na Severním ostrově, kolem jezera Waikeremoana vede jedna z novozélandských Great Walks, která měří 46km a dá se zvládnout za 3-4 dny, její nevýhodou (podobně jako u většiny Great Walks) je, že začíná a končí na jiném místě, tudíž bychom si museli zajistit dopravu z konce trasy zpět na začátek, mj. i kvůli tomu a že jsme tam byli jen dva dny, jsme to vzdali. První den jsme se vydali po jejím začátku na Panekiri Bluff a horu Pukenui, které se tyčí do výšky 1180 m, což je o 600m výše než hladina jezera Waikeremoana. Tam jsme se mohli kochat krásnými výhledy na jezero a celý národní park. Zpět jsme museli po stejné cestě. Noc jsme strávili v campsite přímo na břehu jezera. Konečně jsme postavili stan, který jsme si koupili hned asi po dvou týdnech na Novém Zélandu. Na další den jsme si naplánovali Ruapani Loop Track, který vede přes sedm mokřadů a hustým panenským pralesem až k jezeru Waikareiti, které nám úplně vyrazilo dech svou křišťálovou čistou vodou. Poté jsme ještě zajeli k Aniwaniwa waterfalls. Vodopádů je tu tolik, že za chvíli na ně budeme úplní odborníci :) Pak už jen cesta zpět do Hastings a další den zase do práce...

Pohled z druhé strany jezera na cíl našeho výletu

Panekiri Bluff

Lake Waikeremoana

Jedna z bažin na Ruapani Loop Track

Míša pod kapradinou

Další jezírko na Raupani Loop Track

Lake Waikareiti

Aniwaniwa falls

 Skoro po roce jsme také využili dárkový poukaz do restaurace, který jsme dostali minulý rok k Vánocům. Vybrali jsme asi nejlepší restauraci v Hawke`s Bay - Mission Estate Winery. Byla to paráda. Jako předkrm jsme vybrali - Fresh Baked Bread, Hummus, Dukkah & Village Press Frantoio Olive Oil a Smoked Fish Brandade, Pickled Cucumber, Salted Almonds, Preserved Lemon & Olive Powder, Lavosh. A hlavní chody - Sugar cured Aged Beef Fillet, Fried Polenta, Spring Vegetables, Charred Onion Hollandaise a Seared Duck Breast, Confit Duck Waffle, Orange Vanilla Glaze, Duck Rillette. Nakonec nemohl chybět desert, ten jsme si dali jen jeden - Warm Coconut Sago Pudding, Roasted Fruit Dumpling, Pineapple & Chilli Syrup. Vzhledem k místním výdělkům to není extra drahé (méně než jeden den v práci), ale kolegové v práci nám trochu záviděli a téměř nikdo z celé společnosti tam nebyl jen o tom mluví, že je to tam pěkné. A pak po práci raději jedou na večeři do KFC, McDonald`s, a podobných fast foodů a nechají tam skoro stejné peníze... Jejich blbost a nevzdělanost...

Mission Estate Winery

Mission Estate Winery

Minulý víkend jsme vyrazili na jednodenní výlet do nádherné rezervace Boundary Stream Reserve. Kde jsme nejprve asi po hodinové chůzi došli k Bell Rocks, kde byl krásný výhled na celý masiv Kaweka Forest Park a v dálce byly vidět i stále zasněžené vrcholky v Tongariro National Park. Poté jsme přejeli autem asi 20km a šli opět k vodopádům - Shine Waterfalls, tentokrát největší a nejhezčí v Hawke`s Bay. Voda padá z výšky 58m a jsou opravdu nádherné, nevím jestli nejhezčí, už jsme jich přeci pár viděli, ale krása se těžko posuzuje, každé jsou jedinečné.

Pískovcové skály po cestě k Bell rocks

Bell rocks

Bell rocks

Shine falls

Tento víkend nám další výlet zkazilo počasí, protože v horách pršelo, tak jsme zůstali v Hastings a odpočívali. Snad příští víkend bude lépe.

Srpen a září v Hastings

Původní plán psát příspěvky cca ve 2-3 týdenním intervalu jsme skoro po prvním měsíci zavrhli, tolik zážitků z práce nemáme a Vás by to přestalo bavit. Potom jsme si řekli, že by se mohl alespoň jednou za měsíc příspěvek objevit, ale bohužel ani to se nám nedaří plnit.

V prádelně se nic zajímavého neděje, pracujeme 5-6 dní, většinou od 7 do 16. Je fajn, že máme stálou práci, jisté hodiny, nezávislé na počasí. Stále na různých serverech čteme, že lidi hledají práci, že je na sadech a v zemědělství pořád docela mrtvo. Asi nám štěstí přálo.

První asi zásadní novinkou je, že jsme si pracovní víza prodloužili o další 3 měsíce, doma nás tedy budete moci asi přivítat až příští rok :) Spolu s podání žádosti jsme si udělali krátký výlet do Palmerston North.

Palmerston North

Za druhé jsme téměř po roce zajeli na závody v orientačním běhu. Bez tréninku to spíše nešlo než šlo, ale mapa se nezapomíná. První byl městský sprint v Napier. Ten nám z výletů a nákupů není ničím neznámým. Kategorie se na těchto "oblastních" závodech nevedou, je 4-6 tratí, kde si každý může vybrat podle sebe co chce běžet. Já jsem nás přihlásit na nejdelší trať, přeci nějakých 300-500 metrů není rozdíl. Možná s naší současnou formou ale byl. Startuje se na startovací krabičku. První jdu do akce já. Samozřejmě na sprintu není na co šetřit síly, stejně mi dřív nebo později dojde :) Ale vlastně jsem nemohl už před startem, kdy jsem si dal rozklus tak 300 m. :D Nakonec to nějak obíhám, alespoň mapově to bylo dobré. Až se v cíli proberu, jde do závodu Míša. Je na tom podobně jako já, v cíli sotva dýchá, a proklíná mě, že jsem ji přihlásil na tu nejdelší trať.

Po startu mám ještě plno sil

V cíli už to tak slavné není

Míša běžela až po mě, tak jsem ji na trati mohl udělat pár fotek

Míša v akci

Mapa s tratí

První zkušenost s naší běžeckou formou nás neodradí a za dva týdny vyrážíme na další závod. Nejlepší trénink je přece závod. Tentokrát je na jediném místním kopci v Te Mata Park. Tušili jsme že to bude kopcovité, ale parametry tratí nás překvapily. Nejdelší trať 3,8km 355m převýšení, já jdu do toho, když už jsme vyrazili, tak ať mám nějaké zážitky. Míša volí o něco příjemnější parametry tratě 2,1km 185m. Samozřejmě fyzické síly nám docházejí záhy po startu, ale pěkná příroda, ovečky na pastvinách nám to pomáhají překonat. Já jsem si na trati po pár drobných chybičkách a jedné špatně postavené kontrole pobyl přes 54 minut. Celkově mi to stačilo na krásné sedmé místo. Míša její trať zvládla za lehce přes 32 minut a byla třetí. Bylo to pěkné proběhnutí ale bez nějakého občasného tréninku to jde těžce. Pokud budeme mít možnost určitě na další závody zase vyrazíme. Ten den se nám přihodila ještě jedna, nyní už úsměvná historka. Nádrž v autě byla už skoro na suchu, ale ručička se stále o něco ráno zvedla, tak jsem si hrál na hrdinu, že je to v pohodě, že to bude stačit natankovat po závodech a při nejhorším, tam do kopce dojedeme a zpět to je z kopce a to už sjedeme. Parkuje se podél silnici, raději to hned otočím tak abychom parkovali už směrem dolů, ale spíše jen tak ze srandy. Ale po závodě už to taková sranda nebyla, auto ani neškytlo... Pravděpodobně i tím, že bylo v kopci, tak poslední kapky v nádrži byly asi na špatné straně. Máme i štěstí, že před námi nikdo nestojí blízko, takže stačí povolit ruční brzdu, zařadit neutrál a už to jede :) Hlavně moc nebrzdit ať dojedeme co nejdále, nejlépe až k benzínce. Potom ale mi to nedá a zkouším nastartovat a hurá chytlo to, poslední kapky dotekly do správného místa:) K benzínce to je jen kousek, takže žádné velké drama se nekoná, ale na ručičku benzínu se asi moc spoléhat nemůžeme.

Moje trať 3,8km 355m

Míši mapa 2,1km 185m

Jeden z prvních volných víkendů jsem vyrazil s kamarády z práce na golf. Po roce to nebylo zas tak špatné, ale stále je co zlepšovat.

V půlce září se konal v Hastings festival, při kterém prochází ulicemi města průvod dětských kroužků, různých sdružení, náboženských komunit, školek, apod.

Na závěr ještě příhoda z práce. Minulý týden, když jsem třídil špinavé prostěradla a ručníky, tak jsem si pár prostěradel položil na zem, kde jsem měl svoji modrou Craft mikinu (čekal jsem než se vyprázdní pytel, do kterého je budu moci hodit), ale pak jsem na to zapomněl, že tam mám mikinu, až když jsem ji po skončení práce začal hledat a nemohl nikde najít, tak mi došlo, že jsem ji asi musel vzít společně s prostěradly a hodit ji do pytle na praní, v každém pytli je cca 50kg prostěradel. Dohledat, ve kterém pytli může být je skoro nemožné. Kolega mně sice říkal, že by se prostěradla obarvit nemusely, ale... Spolupracovníci se mi smáli, že všechny prostěradla budou bleděmodré nebo moje mikina bude bílá :D Vtipné bylo, že vyprané pytle jsou bílé, tak potom už jsem přesně věděl, ve kterém je moje mikina, celkem to zářilo, naštěstí si toho nikdo z managementu nevšiml. Tak po dvou dnech přišel pytel k žehličce a vypadla moje mikina, hurá. Prostěradla byla v pořádku, mikina ale dostala při praní na 90°C docela zabrat, ale kupodivu se ani moc nezmenšila, ale pomačkaná zůstává stále, vlákna asi dostala zabrat. Asi mám pěknou pracovní mikinu :)

Aby jsme pracovní zátěž vydrželi, tak nemůže chybět kvalitní jídlo :)

Losos s grilovanou zeleninou

Cookies

Červenec plný změn

Ještě než jsme odletěli na Samoa, našli jsme si práci v Te Puke v baličce na kiwi. Prvního července jsme vyrazili z Aucklandu do Te Puke si najít nějaké ubytování, protože hned druhého jsme měli úvodní den a trénink. Inzerátů v supermarketech bylo sice jen pět, ale hned druhý dům byla novostavba, tak jsme to vzali, protože, kdyby jsme se šli podívat na další tak už by nemusel být. Jediná nepochopitelná věc, že ani u novostaveb nijak neřeší topení, a jediný zdroj tepla byla plynová kamna v obýváku, a naše vyhřívaná podložka v posteli. Ale paní domácí to asi nevadí, doma chodí nabalená a v čepici.

Při úvodním dni v baličce nám řekli, že začátek bude někdy, že máme čekat na sms, což nás trochu zklamalo, protože nikdo neřekl, jestli to bude zítra, za týden nebo za dva. Proto jsme zkoušeli hledat dál, ale nic jiného se nám nepodařilo sehnat. Až v dalším týdnu přišla sms, že pozítří bude začátek. Balička na kiwi je téměř stejná jak na jablka, takže pro nás nic nového, jen místo jablek po pásech jezdí kiwi. První týden se pracovalo 2,5 dne. Další týden už jen dva dny. To pro nás není ideální, skoro to ani neprokryje týdenní náklady. Snažíme se hledat dál, já zkouším nějaké inzeráty, Míša obešla několik hotelů v Mt Maunganui, ale nic. Nakonec zkoušíme pracovní agenturu, kde se zaregistrujeme, projdeme testem na drogy a vypadá to, že pro nás budou mít práci na pile, bohužel je to 60km, ale zkusíme to a kdyby to bylo dobré, tak se přestěhujeme. Jedeme na první směnu (neděle denní). Nic extra třídíme nějaké prkýnka na různé palety, nic náročného, ale nic extra super. Další směna bude až nám zase zavolá agentura, nakonec hned v pondělí, že mají pro jednoho místo v pondělí na noční, ale pro jednoho se to nevyplatí, jet tak daleko. Za nedlouho se ozvou, že můžu jít na pilu v místě kde bydlíme, směna od 14 do 23. Tak vyrážím, zase nic extra, spíš se nepracuje než pracuje, otevřená hala, když v noci klesá teplota skoro k nule není nic příjemného. Celou dobu koukám na čas jak se vleče, když už se blíží jedenáctá, tak zjistím, že se pracuje do půlnoci. Vedoucí mi říká, že klidně můžu chodit celý týden. Tak úterý znovu. Míše volají, že by pro ni mohli mít práci na šicím stroji, ale zase jen jedna směna. Opět čekáme na sms z kiwi kdy se bude pokračovat, až nám přijde sms, proč nejsme v práci...nikdo nám neřekl, že si máme někam volat, když jsme se ptali supervisora, tak říkal čekejte na sms. Nakonec se po zvážení všech okolností, rozhodujeme , že zkusíme zavolat zpátky do prádelny jestli nemají volno. A mají, od třetího srpna můžeme nastoupit. Práce tam nebyla zadarmo, ale bude to snad pět dnů v týdnu, což nám pomůže ušetřit nějaké doláče na další cestování.

Když jsme měli více volných dnů tak jsme podnikli několik výletů po okolí Te Puke a Tauranga. Byli na procházce po Kaituna wetland - bažiny a mokřady, které postupně vysychají a zmenšují se.

Kaituna Wetland

Nemohl chybět výstup na The Mount v Mt Maunganui (pod ním jsme byli asi před osmi měsíci, když jsme jeli z Auckladu do Hastings).

Při naší listopadové návštěvě zůstal ještě nepokořen

Výhled na Mt Maunganui

Výhled na Tauranga

Navštívili jsme krásné vodopády Kaiate Falls.

Kaiate Falls

Kaiate Falls

Viděli krásný západ slunce z Papamoa Hills.

Západ slunce na Papamoa Hills

 Další vodopády jsme viděli v McLaren Falls parku.

McLaren Falls

McLaren Lake

Vydali jsme se na téměř 4h track místní buší, kde část vedla po zaniklé železnici, k vidění byly už jen pomalu hnijící pražce.

Z Te Puke do Hastings jsme si to plánovali po Pacific Coast Highway. Průvodce o ní říká, že je to pro Novozélanďany jakási kultovní automobilistická pouť. Cesta vede "skoro" celou dobu po pobřeží Tiché oceánu přes nejvýchodnější část Nového Zélandu a dále až do Hastings. "Skoro", protože po většinu cesty zůstává pobřeží daleko za horami a silnice se vine poklidnou zemědělskou krajinou.

Snídaně v Matata campground

Ve Whakatane super výhodně koupíme podrobný autoatlas - mají za $30 jediný vystavený, říkáme, že si ho vezmeme, ale jestli nemají jiný, že je trochu poničený, prodavačka, říká že asi ne, že je poslední, ale jde se ještě podívat a pak říká že nám dá tento za $10 :) Spokojeně tedy opouštíme poslední větší město asi na dalších 350km. Po cestě na East Cape, kde máme v plánu spát, není téměř nic zajímavého, až na pár pěkných řezeb místních maorů.

Řezba na bráně školy v Torere

Camp na East Cape jsme nečekali žádný luxus, ale stejně nás to překvapilo, malá budka v ohradě s krávami, kde je cedule s poplatky a krabička do které to máme hodit. Nikde nikdo, žádní jiní cestovatelé, jen my a krávy. Míša má narozeniny, takže větší luxus si snad ani nemohla přát, ale zase na to jen tak nezapomene. V noci klesá teplota opět skoro k nule, tak v autě to není o moc lepší, já se svým spacáčkem klepu kosu, Míša s svým extrémem -30 °C v pohodě chrupká.

East Cape Campground jen my a krávy

Ráno vstáváme ještě za tmy, abychom stihli východ slunce u majáku na East Cape. K majáku jsme se dostali za šera po 700 schodech. Pomalu svítalo, krásná podívaná, snažím se nafotit maják ve své kráse a v tom se sklouznu, jediné kravské lejno, které tam bylo, se mně povedlo rozšlápnout.

Maják na East Cape

Východ slunce na East Cape

Ráno pokračujeme po pobřeží směrem na Gisborne. Cestou v malém městečku Togala Bay se nachází prý nejdelší molo na jižní polokouli, je dlouhé úctyhodných 660 m.

Historické molo v Togala Bay

V Gisborne nemůže chybět zastávka u sochy mořeplavce Jamese Cooka a jeho plavčíka Nicholase Younga, jehož orlí zrak poprvé spatřil Nový Zéland. 

Z Gisborne pospícháme se vykoupat v Morere Hot Springs, kde je pár bazénků s teplou vodou.

Jeden z bazénků v Morere Hot Springs

Se setměním přijíždíme do Wairoa, kde chceme původně spát, ale kemp za $18 se nám zdá trochu moc (poslední dvě noci jsme platili vždy $6), tak pokračujeme dále. Na půli cesty by měl být nějaký další levný kemp, ale v noci jsme ho buď minuli, nebo už nefunguje, pokračujeme tedy až do Hastings, kde jsou další kempy, ale kolem osmé večerní jsou zavřené, popř. můžeme zaplatit až ráno, ale opět se nám nechce dávat za přespání v autě $20 za každého, tak popojíždíme městem a hledáme kde bychom mohli zaparkovat a přespat. Ale nakonec zkoušíme napsat místnímu kamarádovi, jestli můžeme zaparkovat u nich před domem, nakonec se nás asi polituje a leháme si v jejich obýváku před krb, jaká nádhera po dvou mrazivých nocích. Ráno začínáme hledat nové ubytování, je to dost bída, v supermarketech nic moc není (asi si místní dávají přes zimu odpočinek a ubytování začnou nabízet až zase na jablečnou sezónu). Pár pokojů jsme navštívili, ale vše hrůza, můžeme spát třeba venku v karavanu na zahradě mezi slepicí a králíky. Další noc tedy spíme v backpakeru, kde to smrdí, je tam bordel, ale asi to některým cestovatelům nevadí. My si říkáme, že tady fakt bydlet nechceme. Další den máme nějaké prohlídky a zkoušíme ještě další naše kamarády z baličky na jablka. Nakonec to vyšlo a máme snad nejlepší bydlení co jsme si mohli přát. Máme vlastní jednotku - kuchyň s obývákem s TV, ložnici a koupelnu s pračkou. S nikým nemusíme nic sdílet, po nikom nemusíme uklízet, prostě paráda. Teď nás čeká zase dřina, snad to v prádelně nějak vydržíme... :)

Východ sluce na Te Mata Peak, v údolí stále mrzne