PF 2015

Štastné a veselé Vánoce!

Poslední dva týdny neskutečně utekly, konečně chodíme pravidelně do práce:) Práce nás stále relativně baví, jsme tam takové babušky pro všechno, takže pomáháme na místech, kde je to potřeba. Tím, že pozice střídáme nám skoro ani nepřijde, že v práci jsme deset hodin. Já jsem většinu času na pozici třídiče špinavého prádla. Po páse mi jede hotelové prádlo a já ho musím roztřídit do kontejnerů na různá prostěradla (5 různých boxů), povlaky na polštáře, velké a malé ručníky. Někdy to je dost humus, hlavně ručníky, raději nepřemýšlím co s tím ti lidi dělají... Míša pracuje převážně už s vypraným prádlem, první týden byla převážně na pozici proklepávačky povlaků na polštáře. Kdy je nutné povlaky proklepnout, popřípadě otočit když jsou naruby, a naskládat na sebe aby se pak mohly dávat do žehličky. Není to náročné, spíše je to nuda. Ale když se "doláče" začnou kutálet, člověk to dělá i s radostí :) Postupně, jak zlepšuje angličtinu, tak se zapojuje do obsluhy strojů na skládání ručníků nebo žehličky prostěradel. Nyní začíná nejnáročnější období, letní sezóna, proto se pracuje jedenáct nebo dvanáct hodin denně a dokonce i soboty nebo neděle. Třeba Štědrý den strávíme v práci od půl šesté do šesti a jiné to nebude ani po Vánocích, na rozpis našich hodin a dní se můžete podívat na obrázku, abyste měli představu, jak si tady budeme válet šunky :) Každopádně pro nás to nejsou opravdové Vánoce, když je tady teplo a slunečno a všude možně jsou nazdobené vánoční stromky...

Původní rozpis, za první dny už došlo k změnám 23. od 6h a 24. od 5:30!

Náš ubytovatel minulý týden chytil nějakou náladičku a kromě toho že nemůžeme vařit po osmé večer a sprchovat po desáté večer, přilepil další cedulku do kuchyně, po tom co Míša pekla buchtu a připravovala si těsto na cukroví. Nemůžeme vařit více než hodinu a nepoužívat troubu dvakrát denně! Je to docela srab, že to nikomu neřekne do očí, že je prostě drahá elektřina, ať nevaříme zbytečně dlouho, tak to by bylo ok, ale prostě vylepil cedulku a dělal jako by nic. Trochu nám to narušilo vztahy a je možné, že půjdeme o dům dál ...¨

Cukroví bude!

Všem, kteří navštěvují náš blog přejeme ŠŤASTNÉ A VESELÉ VÁNOCE, doufáme, že i nadále si na nás občas vzpomenete a přečtete si co je u nás nového:)

Lepší narozeninový den jsem si nemohl představit ...

Do hledání práce jsme se po napsaní předchozího článku pořádně opřeli, odjížděli jsme sady, kontaktovali všechny čísla, které nám Petr s Janou poskytli a nakonec to vyšlo! Nebylo to podle našich představ, ale domluvili jsme se s indickým kontraktorem (něco jako agentura, která má domluvené sady a na ty posílá lidi, jak už to ale bývá, vaše práce agenturu živí. Obecně se doporučuje indům se vyhýbat (neodvádí za vás daně, apod)). Rozhodli jsme, že někde prostě začít musíme, tak to vezmeme, když jsme skoro za dva týdny na vlastní pěst nic nesehnali... Vše vyšlo tak, že do práce vyrážíme poprvé na mé narozeniny v pátek 28.11. :) Zaměstnání jsme na apple thinning, nebo-li protrhávání jabloní. Co to vše obnáší si můžete i s komentářem prohlédnout na videu níže. Jednoduše by se to dalo říci, že z trsu jablíček, které zatím vyrostly, se nechá jedno maximálně dvě, aby měly prostor a narostly do potřebné velikosti a kvality. Navíc je to důležité, aby se pod tíhou jablek nepolámaly větve.

Apple thinning

Po ranním příjezdu na sad, kdy nás přivítal syn kontraktora, jsme se po lehkém vysvětlení pustili do práce. Ještě důležité zmínit, že jablka by se měly odtrhávat bez stopky, tak aby zůstala na stromě, protože kdyby se utrhla se stopkou to poslední, které tam má zůstat, by tam téměř nedrželo. Jabloně v sadu mají kolem 5-6 metrů, takže ani s žebříkem jsem nemohl dosáhnout na špičku, co teprve Míša. Po chvíli nás začaly bolet palce a ruce (od počítače na to nejsou zvyklé :) ), já jak jsem se snažil trhat jablka bez stopek jsem si odtrhl kůži od nehtů. No docela očistec. Ale přeci nás neodrovná první den. Na sadu pracují téměř výhradně češi, takže možnost zlepšení angličtiny je nulová. Češi tu mají docela dobrou pověst, ale jsou trochu jako otroci na černou práci... Jelikož jsme tam nováčci jsme suverénně nejpomalejší, i když se samozřejmě snažíme a nechápe jak někdo může být skoro dvojnásobně rychlejší. Domů odjíždíme po deseti hodinách dřiny. Prsty skoro necítíme. Párádní den! Ještě, že v ledninčce čeká narozeninové pívečko :) V sobotu opět vyrážíme do práce. Ráno nejdříve doděláváme sad, z předchozího dne a potom se přesouváme na jiný blok, kde jsou stromy o něco menší, ale zase více obsypané jablky. Vedoucí udělí pokyny, že všude má zůstat jedno jablko, na silných větvích dvě. Asi o dvě hodiny přijede asi jeho vedoucí, všem vynadají, že to dělají lajdácky a je to k ničemu, takže všechny udělané stromy je potřeba zkontrolovat. Potom dorazí asi majitel sadu, a moc se mu to nelíbí, na stromě pořád zůstává dost jablek, takže znova protrhat... Vedoucí dostal asi pěkně vynadáno, ale potom to přenese na nás, neboli pravidlo "padajícího hovna". Pak ještě dorazí hlavní kontraktor a vydá úplně jiné pokyny, že to protrháváme moc, že tam máme nechat více jablek a že máme zrychlit, že co se děje, proč jsme tak pomalí. No možná by se kluci mohli nejprve dohodnout jak to dělat, než nás potom buzerovat. Už během dne jsme téměř rozhodnuti, že tato práce není pro nás. Tedy práce nám nevadila, ale spíše přístup vedoucích, a samozřejmě i platové podmínky. Mzda je závislá od provedené práce, takže všichni jedou na rychlost a nezajímá je kvalita (aby se člověk dostal na minimální hodinou mzdu musel by za den udělat ve dvou kolem 50-60 stromů, což bylo nereálné, nejlepší se dostali sotva na 40). My jsme se to snažili dělat poctivě, neničit stromy, trhat to bez stopek, apod. Ale bohužel o to tady nejde.... Celý den se těšíme na večer (samozřejmě až práce skončí), kdy budeme s domácími grilovat. Když dorazíme z práce už mají všechno nachystané. Nestačíme se divit, jakou hostinu nám připravili, rozzářily se nám očička a těšíme se až usedneme ke stolu.

Narozeninová grilovačka

V neděli se na oplátku chopíme vaření my a Míša udělá parádní kuře na paprice s domácím knedlíkem a ještě navíc mně připraví narozeninový dort.

Kuře na paprice s domácím knedlíčkem

Narozeninový dortík

Na další práci nečekáme dlouho, po příjezdu do Hastings jsme se registrovali na sběr borůvek, úvodní schůzka je v úterý (kdybychom toto neměli na jablkách bychom museli zůstat déle..). Po úvodních procedurách, vydání zaměstnaneckých kartiček vyrážíme ve středu na sběr. Jedná se o kadanské borůvky, takže jejich sběr není až tak obtížný jak sbírání borůvek u nás v lese. My celí natěšení, do kyblíčků to docela dost rychle přibývá, po sesbírání jedné řady, je bohužel pro dnešek konec, posílají nás domů, protože borůvky ještě nejsou zralé. Asi jsme byli moc rychlí, přijali 300 nových sběračů a další bloky pro sběr borůvek nebyly připraveny. Doufáme, že takto to nebude každý den, protože pracovat 2-3h je sice fajn, ale na náklady nám to stačit nebude... Ve čtvrtek plní odhodlání a optimismu přijíždíme na šestou, kdy se má otevírat brána. Před turniketem je nekonečná řada sběračů, nakonec ve frontě trávíme více jak 40min, než si vlastně můžeme pípnout příchod, navíc se jede busem na jinou "plantáž", takže samotný sběr začínáme někdy kolem 7.15. Snad to nebude jak včera na 3h. Celkem nám to jde, práce to není náročná, jen borůvky nejsou ještě moc zralé, tak musíme být opatrní co sbíráme. Nakonec končíme kolem 15.30, za tu dobu se každému podaří nasbírat přes 30kg. Vedoucí nám ještě říkají, ať si zavoláme večer na informace, od kolika bude sběr zítra pokračovat. Večer nás překvapí bohužel nemilá zpráva, v pátek, sobotu i v neděli se nesbírá... :( takže z pracovního týdne jsme nedělali ani den a půl... 

Na sobotu si naplánujeme výlet, dny doma jsou dlouhé. Nejprve vyrážíme do "White Pine Bush Scenic Reserve", kde je trasa buší, a téměř nedotčenou přírodou. Dominancí celé rezervace jsou 800 let staré a téměř 50m vysoké stromy.

Největší a nejstarší strom v rezervaci

Dosahují výšky až 50 m

Druhou zastávkou je "Tangoio Falls Scenic Reserve" kde jsou dva vodopády. První "Te Ana Falls" je nádherný, v létě ideální místo ke koupání (snad to není zakázané). Druhý "Tangoio Falls" je pro nás trochu zklamání, po prvním jsme čekali něco většího, ale i tak z vyhlídky je krásný pohled do okolní krajiny. Cestou zpět ještě poležíme a posvačíme na pláži u oceánu.

Te Ana Falls

Tangoio Falls

Trénink na surfování, zatím bez prkna

Abychom nevyšli ze cviku, v pondělí jsme byli na pohovoru v další práci :) Nakonec to dopadlo tak, že jsme tam zůstali. Je to společnost na praní hotelového povlečení, ručníků, ubrousků z restaurací, apod. Takže hala plná praček, sušiček, strojových žehliček a dalšího potřebného vybavení. První den v práci nám utekl a práce nás bavila. Je také fajn, že jsme v kolektivu místních a můžeme si procvičovat angličtinu. Věříme, že práce bude pokračovat a chvíli zůstaneme na jednom místě :)

Míša si krátí nudu pečením

Týden v Hastings

Uplynulé události by se asi daly shrnout do jedné věty - práce není, foťák v ..., peníze ubývají. Ale postupně, tak hrozné to zase není :)

Bohužel už při cestě do Hastings nám přestal z ničeho nic fungovat foťák, ale doufali jsme, že to bude v pohodě, že si "odpočine" a bude to dobré. Bohužel nic, zašli jsme i do obchodu, aby nám vyzkoušeli, jestli jen třeba neodešel kabel nebo adaptér, ale ne, problém je ve foťáku. Vzhledem k tomu, že ho máme ještě v záruce, navíc ho máme i pojištěný, tak jsme ho poslali zpět do ČR, snad brzy dorazí a potom uvidíme co dál. Fotky ve fotogalerii jsou tedy pouze z mobilu...

Naše ubytování - pohled ze zahrady

Otevřené okno z našeho pokoje

Ubytování je v pohodě, malý přízemní domek (4+1), majitel NZ s přítelkyní z Číny. Co se od něj postupně dozvídáme, tak to vypadá, že občas "sbalil" nějakou holku, co u něj bydlela. Zatím víme, že byl několik let s češkou, s malaysijkou má 2 děti a naposled "sbalil" číňanku co u něj bydlela loni (v únoru čekají dítě). Hodně zvláštní chlapík, ale je hodný. Pak se ještě v průběhu týdne do dalšího pokoje přistěhovali číňan s číňankou, takže nás tu bylo 6, ale číňan už je pryč, tak tu jsme v pěti. Majitel občas vytasí nějaké pravidlo, nevařit po 8pm, nesprchovat po 10pm, apod. Ale je fajn, i když je to trochu úchyl na úklid a práci na zahradě, např. trávu seká skoro obden, kdy ani není vidět co je posekané a co ne :)

Práce bohužel zatím není, v pondělí (17.11.) jsme ale postupně vyřídili všechny potřebné dokumenty, hlavně IRD číslo (= daňové číslo nutné k práci) a bankovní účet. Pro cizince je to totiž trochu komplikovanější, při žádosti o IRD číslo se musí uvést adresa pobytu NZ (což je dost těžké, když ani nevíš kam jedeš, nebo kde budeš za týden ubytovaný...), tak jsme využili adresy kamarádky Míši, která je nyní v Queenstown. Vyřízení tohoto čísla trvá 8-10 pracovních dní, tak jsme zažádali hned po příletu v Aucklandu. Bez tohoto čísla nás nikde nezaměstnají. Nakonec nám ale velmi pomohl jeden zaměstnavatel, který nám napsal papír, že by nás zaměstnal, ale nemůže protože nemáme IRD a bankovní účet, na tento dopis jsme už dali adresu v Hastings. Vybaveni tímto papírem vyrážíme na úřad, aby nám číslo udělali na místě, nebo alespoň minimálně změnili adresu na žádosti. Úřednice je příjemná a vše nám vyřizuje na místě. Paráda. Teď už jen založit místní účet, ať nám má kam chodit výplata :) V tuto chvíli chybí už jen ta práce. Během týdne objíždíme nespočet sadů, vinic ale zatím nikde nic, buď mají plno, nebo ještě neberou sezónní pracovníky. Někde alespoň necháváme tel. číslo, pro případ, že by něco bylo. Pár sadů máme rozjednaných, tak snad nějaká práce brzy vyjde.

Te Mata Peak

Te Mata Peak

Během shánění práce jsme si udělali dva výlety. První byl na kopec Te Mata Peak. Když nám o tom majitel říkal, jestli jsme tam už byli, řekl to tak rychle, že jsme oba rozuměli "tomáta pik" (=sběr rajčat) :) Kopec je vysoký 399 m. n. m., kolem je přírodní park, kde je několik značených okruhů. Jako správní orienťáci si trasy kombinujeme, abychom viděli to nejhezčí :) Trochu nám to stejně jako v Aucklandu, kazí silnice, která vede až na vrchol. Budeme si asi muset zvyknout, že na turisticky oblíbená místa se dá vyjet autem. Výhledy jsou, ale samozřejmě hezčí, když si tam člověk vyjde a vrchol "dobyje" :)

Cape Kidnappers

Cape Kidnappers

Traktor veze líné turisty!

Cílem druhého výletu byl Cape Kidnappers, kde sídlí kolonie terejů. Cesta, která trvá cca 5h, vede celou dobu po pobřeží, a její průchodnost závisí na přílivu. V průvodci a na informačních tabulích se píše "nevyrážejte dříve než 3h po přílivu a zpět se vydejte nejpozději 1,5h po odlivu". Ráno byl příliv kolem 6, odliv kolem 12. Máme v plánu vyjít kolem 10h, ale moc se nám nechce vstávat a je to trochu dále než jsme předpokládali, vyšli jsme až před 11h. Ze zkušeností s udáváním časové vzdálenosti, jsme přesvědčeni, že cestu zvládneme rychleji :) Cesta moc neutíká, většinou se jde po písku nebo v kamínkách. Nad námi jsou místy téměř 150m vysoké útesy z písku, které se můžou občas utrhnout. Při cestě k mysu je moře poklidné, jen jednou musíme sundat boty a jít vodou. Každou chvíli nás předjíždí někdo na motorce, čtyřkolce nebo v autě. Pláž je totiž přístupná i pro vozidla, předepsanou rychlost 20 km/h dodržuje jen velmi málo motorkářů. Pěšky téměř nikoho nevidíme. Pak nám dojde proč - proti nám jedou dva traktory, které na vleku vezou líné turisty...  Po 13h stoupáme na mys, kde se nachází hlavní kolonie terejů. Nádherné místo, většina právě sedí na vajíčkách. Na zimu potom odlétají do teplejší Austrálie.

Kolonie terejů

Před cestou zpět si ještě dáváme oběd a tabule na které je napsáno, že nejnižší hladina je dnes cca od 11.45 do 12.30 a zpět bychom měli vyrazit nejpozději 1:15 - 2h po odlivu. Zpět tedy odcházíme kolem 14h, měli bychom to tedy v pohodě stíhat. Po příchodu zpět na pláž, zjistíme, že moře se trochu rozbouřilo, vlny jsou větší. Začíná to být dobrodružství :) Místy musíme při odlivu vlny rychle přeběhnout kolem skal, abychom se dostali na suché místo. Pak už musíme sundat boty a místy jdeme skoro po kolena ve vodě, naštěstí je to jen kousek, potom už je to jakžtakž v pohodě. Ale je vidět, že voda dost stoupla. Kousek před koncem potkáváme (asi němce na kole), který se nás ptá, jestli tam jsou terejové, vypadalo, že jede dál... Nevíme kam dojel, ale až na mys se dostat nemohl, voda byla už moc vysoko. Celkem nám to se všemi přestávkami, focením atd. trvalo přes 5h, příště už místní časy nebudeme podceňovat.

Moře se trochu zvedlo :)

Welcome to New Zealand!

Moc se nám do toho nechtělo, ale když jste se s námi loučili, každý jste se zajímal jestli budeme mít nějaký blog. Váš zájem nás moc potěšil, tak jsme si řekli, že si blog založíme! Uvidíme, jak často budou příspěvky přibývat... Vpravo je odkaz do fotogalerie, kde si můžete prohlédnout naše fotky :)

Naše letadlo v Amsterdamu

Odlet se nakonec nekonal, tak jak jsme vám ho říkali...V týdnu před odletem jsem onemocněl a tak jsme den před odletem přesouvali letenky. Nakonec jsme tedy letěli 6.11. z Prahy do Amsterdamu poté do Taipei s mezipřistáním v Bangkoku a poslední let do Aucklandu opět s mezipřistáním v Sydney. Bylo to náročné, ale doletěli jsme v pořádku. Kluk, se kterým jsme se seznámili na cestě, na tom tak dobře nebyl. V Taipei na něj čekali, že do Austrálie letět nemůže (měl letěl také až do Aucklandu), měl nějaké problémy s pasem, tak nakonec letěl přes Hongkong a Kuala Lumpur do Aucklandu (tam ho zatím pustili).

"Výborný" dezertík na cestě z Bangkoku

Na letišti jsme všechny kontroly prošli bez problémů. Probíhá zde tzv. Biosecurity, kde hlídají aby jim někdo nepřinesl nějaké bakterie, které by mohlybýt v zemědělství nebezpečné. Člověk musí přiznat co všechno s sebou veze, pokud by něco našli co neřekl, je to pokutováno. Mezi lidmi pobíhají psi, kteří jsou vycvičení na hledání např. ovoce a kontrolují zavazadla. Odvoz a ubytování na první dny jsme měli domluvené u jedné Češky, která už 11 let na Zélandu žije. Ubytovala nás nakonec u jejích známých (u sebe měla plno). Rodina je asi trochu za vodou, ale o vlastní barák moc nepečovali, hlavně dětem to bylo úplně jedno (asi si neváží toho co mají). V koupelně se válí na zemi iPad apod. O oblečení ani nemluvě. Ale pro nás na pár dní perfektní.

Ubytování v Aucklandu

V neděli jsme vyrazili shánět auto. Naše představa byla celkem jasná - kombík ideálně do 2000$. Auta se tu mezi cestovali docela točí. Obecně jsou prý v docela dobrém stavu, technická je tu každých 6 měsíců. Pro nás by bylo ideální, aby technická byla co nejčerstvější. Pro benzínové motory tu není problém 300-350 tis km. Pro naftové i 400 tis. km. Vyrazili jsme ráno na trh aut, kam může kdokoliv přijet (za poplatek 35$ může auto vystavovat) a snažit se auto prodat. Najít kombík s nájezdem kolem 200 tis. km a přijatelnou cenou byl docela problém. Buď to bylo drahé, nebo to mělo hodně najeto. Docela nepříjemní byli prodejci, většinou byli z Íránu, Pákistánu, Afgánistánu, Indové apod. Prostě překupníci aut, kteří mimo sezónu koupí auto levněji a nyní na začátku sezóny, kdy je poptávka největší auto prodají. Jedno se nám docela líbilo (Mitsubishi), mělo jen asi 150 tis. km a bylo za 2250$, zkusili jsme teda testovací jízdu, byl to mazec jet po druhé straně, ale zvládli jsme to. Jelo to celkem pěkně. Ale ten stav tachometru vzhledem k ceně se nám moc nezdál a navíc přeci nekoupíme první auto. Tak jsme chodili dále, zkusili ještě jedno, ale to už od nastartování nebylo dobré. Měli jsme pak myšlenku, že koupíme auto raději dražší, aby něco vydrželo a snáze se nám podařilo prodat, ani žádné takové jsme však nenašli. Tak jsme se vraceli s nepořízenou domů a začali hledat po internetu. Na pondělí večer jsme měli mít domluvenou schůzku s jedním slovákem co chce prodat auto, ale nemá technickou (že v pondělí odpoledne na ni jde). Nakonec to nedopadlo, nestihl to, tak se to přesunulo na úterý večer. Na internetu jsme objevili celkem slušný Holden (=Opel) Astra 2001, jen 150 tis. km, rozhodli jsme se, že se na něj půjdeme podívat. Ale ještě před prohlídkou jsme si nechali na internetu o auto vyjet report, který o autě zjistí všechny informace (od VIN, objemu motoru, stavu tachometru (při každé prohlídce), zda byl tachometr stočený až po počet vlastníků). Vše vypadalo v pohodě, byli jsme téměř rozhodnuti, že když pojede dobře, tak ho koupíme. V úterý ráno tedy vybíháme (je to asi 6km tak se nám nechce jít pěšky, raději poklušeme) do bazaru. Na pohled vypadá pěkně, motor, olej, vše v pořádku, startuje dobře, vyžádáme si testovací jízdu. Nic nechtějí, ani pas ani jiný doklad, prostě nám půjčují auto a asi doufají, že se vrátíme. Ale jízda hrůza, kromě že je to manuál (při každém řazení, hledám páku ve dveřích :) tak plyn moc nereaguje, při sešlápnutí se nejprve nic neděje, pak to hrozně řve a až pak to zrychlí (zvláštní), navíc svítí červená kontrolka motoru, to smrdí průserem. Jsme trochu zklamaní, pro auto z obrázku jsme se docela nadchli. Ve stejném autobazaru zkoušíme ještě další dvě auta, ale je to opět hrozné. Tak vyrážíme zpět. Už neběžíme, nic nám neuteče. Po nákupu potravin koukáme na inzeráty při vstupu do obchodu a objevíme tři auta, inzeráty si nafotíme, třeba se budou hodit. Opět hledáme na internetu. Nakonec zkusíme napsat na inzerát, po chvíli se ozve majitel a domlouváme si schůzku. Přijede takový borec (vypadá na nějakého místňáka), opět si půjčujeme auto na testovací jízdu, jede perfektně, vše funguje, brzdy jsou v pořádku, geometrie také. Pak koukám do motoru, vypadá že nikde nic neteče, motor je moc teplý olej nejde zkontrolovat. Vyptávám se na pár detailů, nakonec se rozloučíme s tím, že mu dáme vědět. Schůzka se slovákem nedopadne, auto neprošlo technickou, opravovat to bude asi až o víkendu. Rozhodli jsme se že to koupíme od toho místního, vypadá slušně, auto jede nejlépe z testovaných. Scházíme se ještě večer, v autě mu dávám 1800$ a on mi předá 2 klíče.

"Naszo fajno szunka" :)

Přepsání se vyřizuje další den, my jdeme na poštu, on jen nahlásí, že auto prodal. Pak jedeme na pojišťovnu, a zjišťujeme, že nefunguje tachometr (jak rychlost, tak km), zastavuji, vypnu motor, znovu nastartuji a už funguje, snad to bude OK. Vyřídíme pojištění, které sice není povinné, ale každá maličká nehoda by mohla být drahá, navíc riziko nehody zvyšuje jízda po druhé straně. Už jen natankovat a opouštíme Auckland.

Trasa Auckland - Hastings

Mt Maunganui

Máme namířeno směr Hastings, vezmeme to někde oklikou ať něco vidíme, čas nás moc netlačí, tak jednu noc přespíme v autě. Jedeme směr severovýchodní pobřeží. Tachometr více méně funguje, jen občas má výpadky. Jinak vše dobré. Kocháme se nádhernými výhledy. Odpoledne dojedeme do Tauranga a parkujeme pod horou Mt Maunganui, na výstup na horu se nám zdá pozdě, chceme ještě někam dojet, nakonec ještě objevíme jeden malý poloostrůvek, kam se jdeme podívat a při tom pozorujeme místní surfaře.

Rotorua

Pak hledáme připojení k internetu, abychom se podívali kam dále, nakonec je už tma a hledání místa na přespání bude obtížné. Nikde jsme se zatím nedočetli jestli je to zakázané nebo povolené jen tak přespat někde v autě.. Nakonec jsme to zapíchli na parkovišti u nemocnice. Ráno vyrážíme do Rotoura, termální oblast, kde v parku bublá bahno a voní síra. Moc času nemáme, chceme se stavit v další oblasti Wai-O-Tapu, kde je nějaký velký gejzír, který má erupci každý den v 10.15. Je to tam úžasné, krátery (každý jinak barevný), jezírka , někde bublá voda, někde bahno. Pak už se blíží čas gejzíru, přijíždíme tam včas, je to skoro jako venkovní amfiteátr, jen místo pódia je gejzír. Přemýšlíme, jak to, že to je každý den přesně v 10.15, že tam budou mít určitě nějaké tlačítko, a pak to začne stříkat. Chystáme si foťák, aby to náhodou nebouchlo a my to pak nestihli.

The Lady Knox Geyser před erupcí

The Lady Knox Geyser 

V 10.15 přichází borec něco o tom vykládá, pak dovnitř nasype pytel nějaké chemie a po chvíli to začne stříkat. Je to pěkné, taková atrakce pro lidi, ale nic co by nás ohromilo. Pak přes Taupo pokračujeme do Hastings. V Taupo raději tankujeme, vypadá to, že další bude až v Napier, na naší mapě totiž není žádná vesnice. Ano, první značka - další benzínka za 130 km. Příroda je nádherná, ani fotky to nedokáží tak zdokumentovat. Tachometr už spíše nefunguje než funguje. Z Taupo do Hasings je to cca 150 km my po příjezdu máme 56 :D Kdo ví kolik to auto má ve skutečnosti najeto... Doufáme, že něco vydrží. V Hastings máme domluvené ubytování u jednoho místního. (Díky moc Péťovi a Janě, za pomoc a všechny kontakty co nám dali).

Tongariro National Park