Sydney, aneb na návštěvě u sousedů

Ještě než s námi začnete cestovat po Sydney, měli bychom na začátku zmínit, proč jsme se do Austrálie vydali. Jelikož nám 8.2. končila naše pracovní víza museli jsme požádat o turistická víza, abychom si pobyt na Novém Zélandu mohli prodloužit a konečně ostrovy procestovat. Samozřejmě jsme mohli požádat o víza předem z NZ, ale jelikož už tam jsme více než rok museli bychom pro imigrační úřad doložit zdravotní prohlídku včetně rentgenu hrudník, což by se spolu s poplatkem za žádost vyšplhalo téměř k 10tis. Kč na osobu a to se nám kvůli dvěma měsícům fakt platit nechtělo. Rozhodli jsme se tedy investovat penízky do cestování a víza získat zdarma na letišti po příletu. Nejprve jsme se rozhodovali, na který pacifický ostrov poletíme teď - Tonga, Fidži nebo Cookovy ostrovy. Ale Únor, tedy vrchol léta, není pro návštěvu vhodná doba - je to období tropických cyklónů a dešťů, které jsou letos ještě znásobeny jevem El Ňino. Možná i v Čechách jste zaznamenali, že právě Fidži zasáhla obrovská bouře a několik menších ostrovů srovnala se zemí. I proto jsme se rozhodli navštívit asi nejznámější město na jižní polokouli. Výběrem této varianty získání turistických víz jsme trochu zariskovali. Imigrační úředníci na letišti jsou většinou dost přísní a vždy si můžou najít nějakou maličkost, aby nás zpět nepustili. Ale jelikož jsme se do Sydney vydali jen s batůžky, a všechny věci včetně auta jsme nechali na NZ, tak naše riskování bylo ještě trochu větší. O tom, jak to proběhlo po příletu do Aucklandu, vás necháme napínat až na konec článku:)

Teď už konečně k Sydney. Plán jsme na osm dní měli jednoduchý, v prvních pěti dnech kdy jsme bydleli přímo v centru prozkoumat město, vyjet na výlet do Blue Mountains NP a poslední tři dny se vyvalovat na plážích:)

V neděli 7.2. se nejprve loučíme s Hondičkou a našimi kufry na parkovišti u letiště potom je náš let asi o hodinu opožděn. Na palubě vyplňujeme příletové karty, nás možná čeká ihned lehký problém. Na otázku zda jsme byli ve styku s vodou v řekách a zda máme nějaké věci co s ní přišly do styku, jasně odpovídáme ano. (Austrálie i NZ si velmi důkladně střeží hranice proti zavlečení jakýchkoli bakterií, které by mohly narušit jejich ekosystém). Po kontrole pasů nás hned posílají na kontrolu našich věcí. Paní sdělujeme, že jsme se během našeho cestováni po Coromandel koupali v řekách a já mám s sebou stejné plavky. Vytáhl jsem je z batohu, paní kontrolorka se trochu zarazila a položila mi otázku, zda jsem je potom pral. Já jsem trochu znejistěl, co mám říct, ale pak jsem na ni s úsměvem vybafnul, že jsem je pral v řece:) To se jí moc nelíbilo, nejprve je možná chtěla dle jejího výrazu vyhodit, ale pak mi je šla vyprat do horké vody a nějakých chemikálií a mokré mi je přinesla v igelitce zpět. Pak kupujeme místní karty na městskou dopravu a vyrážíme na zastávku autobusů (z letiště jezdí i vlak ale je pětkrát dražší). Po chvíli přijíždí autobus 400, který mám napsaný, že s ním musíme jet a pak přestoupit na jiný. Hned po nasednutí nám je jasné, že to nebude sranda, všechny zastávky jsou na znamení a názvy zastávek nejsou nikde napsány ani hlášeny. Tipujeme, kde by to tak mohlo být, nakonec nám to přijde už divné tak se ptáme místních. Moc se nevyznají, ale nastoupili jsme do autobusu v opačném směru (letiště jen projíždějí a tak jedou různými směry). Naštěstí pak přesedáme na vlak a v centru jsem za chvíli. Pak se už jen ubytovat, najít restauraci na večeři a po jídle ještě vyrážíme na procházku do Darling Harbour.

Asijské restaurace jsou v Sydney cenově nejdostupnější a tak se nám hůlky stávají každodenní součástí

Darling Harbour

V pondělí vyrážíme za turistickými atrakcemi Sydney. Nejprve přes Chinatown do Chinese Garden of Friendship, které jsou nádherné až kroutíme hlavou jak to zde uprostřed mrakodrapů může všechno růst.

Chinese Garden of Friendship

V Darling Harbour míříme nejprve do námořnického muzea, kde je především historie a zajímavosti o kolonizaci Austrálie. Poté navštěvujeme obrovské akvárium Sydney Sea Life. Je výborně zasazené v přístavu takže je zde normální mořská voda a my se procházeli pod hladinou vody. Samozřejmě největší atrakcí jsou "roztomilí" žraloci.

I když je za sklem tak z něj jde trochu strach

Mezi největší ryby v akváriu se řadí i tento Dugong

Po obědě jdeme do sousedního Sydney Wild Life, kde jsou k vidění zvířátka z celé Austrálie. Nejvíce pozornosti zde poutají samozřejmě klokani a koaly. Míša si klokana dokonce pohladila.

Kámoš klokan

Koala

Míša si ochočila svého klokana

Odpolední procházku zakončujeme přes Victoria Queen Building a Town Hall. Asi kolem půl deváté večer při pročítání letáků z infocentra zjišťuji, že dnes večer bude při příležitosti oslav Chinese New Year naposledy rozsvícena Opera a Harbour Bridge do červena. To si nesmíme nechat ujít a tak ještě vlakem jedeme do přístavu k opeře a mostu. Zpět dorážíme skoro o půlnoci, ale zážitek a fotky parádní.

Sydney Harbour Bridge v červenné

Sydney Opera House

Další den vyrážíme opět pěšky po dalších památkách a turistických zajímavostech. Přes Hyde Park se dostáváme ke Cathedral of St Mary.

Hyde Park a Sydney Tower  Eye v pozadí

St Mary´s Cathedral

Pak přes pár historických budov, které v centru ještě zůstaly, jdeme k Art Gallery of New South Wales. Po krátké prohlídce australského umění jdeme na vyhlídku odkud je krásný pohled na dvě nejznámější stavby v Sydney - Operu a most.

Následně se procházíme po nádherně upravených Royal Botanic Garden až dorazíme k Opera House. Je to opravdu architektonický skvost.

Royal Botanic Garden

Okolo přístavu Quay Harbour míříme do asi jediné historické čtvrti, která se ubránila novodobé výstavbě výškových budov, The Rocks. V místním muzeu je velice krásně popsána historie osídlování Sydney a význam čtvrti při příjezdu prvních evropských osadníků.

The Rocks

Z této čtvrti je také přístup na Sydney Bridge - přecházíme most tam i zpět. Krásný pohled na operu zase z jiného úhlu a i celé centrum města je jako na dlani. Po večeři v jedné z asijských jídelen spěcháme na západ slunce na Sydney Tower. Výhledy z ní jsou pěkné, ale mnoho zajímavostí se ztrácí mezi mrakodrapy a tak na operu nebo most není téměř vidět.

Sydney po západu slunce z Tower Eye

Den končíme noční procházkou po Darling Harbour.

Darling Harbour a Sydney CBD

Ve středu nás čeká brzké vstávání, abychom stihli levnější vlak do Blue Mountains National Park ještě před ranní špičkou. Z několika národních parků, které Sydney obklopují, je tento asi nejdostupnější pro jednodenní výlet. Vlakem jsou to z centra asi dvě hoďky. Z Katoomba jdeme pěšky na Echo point odkud je výhled na nejznámější atrakci Blue Mountains skalní formaci Three Sisters.

Blue Mountains National Park

Potom scházíme asi po tisíci schodech – The Giant stairway - níže do údolí. Asi dvouhodinovou chůzí místní buší se dostáváme do asi největšího turistického centra parku - Scenic World - kde denně proudí tisíce především asijských turistů. Jejich návštěva spočívá, že do údolí sjedou po nejstrmější železnici, přejdou asi 10min po dřevěném chodníčku k dolní stanici lanovky a vyjedou zpět. My se po naučné stezce procházíme skoro hodinu a pak po Furber Step kolem Katoomba Falls vycházíme zpět nad údolí a vracíme se na železniční zastávku. Po dvou hodinách jsme opět zpět v Sydney, pak už jen večeře a odpočinek.

Skalní formace Three Sisters

Jelikož jsme většinu hlavních turistických atrakcí stihli za pondělí a úterý na čtvrtek nám toho moc nezbývá. Jdeme si dokoupit k předchozím našim vstupenkám ještě návštěvu muzea Madame Tussauds, kde kromě několika mezinárodních celebrit jsou především rodáci z Austrálie.

Míša se stala na chvíli součástí královské rodiny

Jeden z nejznámějších sportovců Austrálie - Lleyton Hewitt

Taylor Swift má novou rozstleskávačku

Potom míříme trajektem do Manly. Jedné z nejslavnějších pláží v Sydney Manly Beach. Z trajektu se nám opět Opera a most ukazují z jiného úhlu a tak k desítkám předchozích fotek přidáváme další. V Manly nejprve navštěvujeme Manly Sea Life Sanctuary – záchranná stanice, která se stará o živočichy, kteří byli poraněni, zamotali se do rybářských sítí, apod. Potom už jdeme na Manly Beach, nic tak zázračného to tedy není, ano voda je nádherná, krásný písek, ale také hlava na hlavě.

Manly Beach

Nakonec na nás trochu z posledních dní už padá únava a tak nasedáme na zpáteční trajekt, znovu fotíme Operu a most. Stavujeme se na večeři a míříme na ubytování.

Panorama Sydney

V pátek nám končí ubytování v našem hostelu a my se přesouváme na asi druhou nejznámější pláž v Sydney – Bondi Beach, kde strávíme poslední tři noci našeho pobytu. Opět je to dlouhá písečná pláž s krásnou vodou, ale také stovky až tisíce lidí. Tak se chodíme koupat, vyzkoušíme si surfování, pro začátek jen na bodyboardu, ale i tak je to zábava. Procházíme se po dalších plážích v okolí, odpočíváme a užíváme si pohodičku v Sydney.

I v okolí velkoměsta je téměř křišťálově čistá voda

Prázdná Bondi Beach

Celou dobu nám perfektně vyšlo počasí, každý den 26 – 30 st. ani kapka deště. Víc jsme si ani nemohli přát.

V pondělí nás čeká už jen cesta autobusem na letiště a odlet zpět na NZ. Na letišti nám kontrolují zpáteční letenky z Nového Zélandu zpět do ČR a paní se snad pětkrát zeptá, jestli máme nějaké zavazadla k odbavení. Samozřejmě, že ne, všechno jsme si nechali na Zélandu, ale to ji raději neříkáme. Trochu se totiž diví, že na dva měsíce jedeme jen s malým batohem. Pak už nám dá palubní letenky a my doufáme, že nebude kontaktovat Novozélandskou stranu.

Po tříhodinovém letu přistáváme zpět v Aucklandu a začíná na nás dopadat trochu nervozita z pasové kontroly a získání turistických víz pro naše další cestování. Ve frontě se snažíme vypozorovat, který z úředníků vypadá nejpříjemněji a kterému bychom se nejraději vyhnuli. Samozřejmě na nás vyjde řada na toho s nejpřísnějším pohledem. Ani jsme se nestihli skoro rozkoukat a už nám razítkuje pas s novým tříměsíčním vízem. S úsměvem děkujeme a rychle postupujeme, aby si to náhodou nerozmyslel. Pak už jen vyzvednout Hondičku na parkovišti a jedeme přespat do kempu vstříc novým dobrodružstvím.

Na návštěvě u Hobbitů a cestování po Coromandel

Tak ani naše minulé předsevzetí o průběžné aktualizaci našeho blogu nevyšla. Teď se pokusíme o poslední restart, protože kdy jidny než teď, ale o tom později. Od minulého článku se vlastně ani nic nestalo, nikde jsme pořádně za poslední tři měsíce nebyli. Prádelna se postupně rozjela na šest pracovních dní a tak jeden den jsme věnovali relaxu. Za ten rok se únava postupně nasbírala a s přibývajícími dny to bylo horší a horší. Ale vidina konce a škrtání zbývajících měsíců, týdnů a nakonec dnů nám pomáhala přežít :-)

Nyní už můžeme říci, že je to za námi. V práci nám na náš poslední pracovní den přichystali slavnostní oběd a dostali jsme i různé dárky, nejcennější z toho jsou místní maorské přívěšky ze zeleného kamene. Míša dostala vybroušený ve tvaru srdce a já ve tvaru rybářského háčku. Takto velkolepou rozlučku neměl skoro nikdo a to se tam za tu dobu co jsme tam pracovali, pár lidí vystřídalo. Asi si přeci jen naši práci trochu oceňovali. Ale jsme rádi, že už jsme skončili, bylo toho možná až moc.

Potom už se jen sbalit a opustit náš půlroční domov. V neděli 31.1. začalo naše více jak tříměsíční cestování. Z Hastings jsme vyrazili opět do "smradlavé" Rotorua. Odpoledne jsme strávili procházkou po zahradách s bublajícím bahnem a další termální aktivitou. Následně jsme přejeli k jezerům, které se rozkládají hned nad městem. Krásná čistá voda, některá jsou lehce zbarvena do modré nebo zelené barvy, podle zemského podloží. U jednoho je i jednoduchý kemp, kde jsme přespali.

Na pondělí jsme si předem zarezervovali prohlídku Hobbitína, neboli Hobbiton Movie Set. Vesničku, kde se natáčely trilogie Pána Prstenů a Hobbita. Režisér Sir Peter Jackson si vyhlédl krajinu poblíž městečka Matamata, kde si od místního farmáře pronajal jeho krajinu a postavil zde kulisy pro natáčení Pána Prstenů. Po natočení trilogie se kulisy přeměnily na skanzen a jednu z hlavních turistických atrakcí Nového Zélandu, kam denně proudí stovky lidí. My jsme vyrazili na jednu z prvních prohlídek na kterých ještě nebývá moc lidí, měli jsme štěstí a naše skupinka měla jen 11 členů z maximálních 40. Prohlídky jsou každých 15minut a tak v Hobbitonu je potom docela narváno. Jediné co nám malinko nevyšlo, bylo počasí - zataženo a různé intenzity deště, ale zase to mělo trochu magickou atmosféru. O celý Hobbiton se asi hlavně přes noc starají desítky zaměstnanců, kteří udržují vše pohádkově krásné. Samotná prohlídka od návštěvnického centra Shire Rest začíná asi deseti minutovou cestou autobusem do Hobbitonu, během které jsme se dozvěděli historii a výstavbu Hobbitonu. Poté už jsme prošli okruh kolem Hobbitích domečků o každém nám průvodkyně pověděla nějakou zajímavost. I když z venku vypadá velmi realisticky, ve vnitř kromě jednoho nic není, jsou to jen kulisy, dveře a okénka zasazené do svahu. Všechny vnitřní scény se točily ve studiu ve Wellington. I tak je to ale neskutečná podívaná, na konci na každého čeká jedno pivo v Green Dragons Inn. Celá prohlídka i s cestou zpět trvá 2-3h. I přes celkem vysoké vstupné to stojí za návštěvu.

Odpoledne jsme jeli objevovat místní pozůstatky z dolování zlata, které se zde těžilo na začátku 20. století. První zastávkou bylo Karangahake George, kde se zlato těžilo hlavně z podzemních tunelů. Škoda, že se toho z historie nedochovalo více, k vidění jsou většinou pouze základy budov s obrázky, jak to dříve vypadalo a také pár podzemních tunelů a zbytek železnice pro vozíky.

V sousedním městě Waihi se nachází povrchový důl, kde těžba zlata už skončila nebo právě končí. Výtěžnost dolu se stává neefektivní, kdy z jedné tuny horniny jsou cca tři gramy zlata. Den končíme v kempu poblíž Whangamata.

Další den nejprve prozkoumáváme krásné, písečné pláže poblíž Opoutere poté vyjdeme krátký track na Mt. Paku ve městečku Tairua. Všechny tyto pobřežní města na poloostrovu Coromandel ožívají pouze přes léto, kdy se sem na prázdniny stěhují bohatší aucklanďané do svých letních vil a apartmánů. Odpoledne zakončujeme téměř tříhodinovým výletem po stopách dobývání zlata v oblasti Broken Hills. Součástí okruhu je i 500m dlouhý podzemní tunel Collins Drive, který je s baterkou volně přístupný. Přímo v údolí je jednoduchý kemp.

Ráno vstáváme ještě za tmy, abychom stihli východ slunce u Cathedral Cove. Jeden z nejznámnějších přírodních úkazů na Novém Zélandu. Důsledkem přírodních vlivů zde na pláži ve skále vzninkl tunel, kterým se dá volně při odlivu procházet. Ráno se sice sluníčko schovávalo za mraky, takže z východu slunce nic nebylo, ale jsme se vyhnuli velkému davu turistů, kteří zde mají povinnou zastávku. Místo je to opravdu nádherné.

Bylo sice lehce po sedmé ráno, ale už pospícháme na necelých deset kilometrů vzdálenou Hot Water Beach. Zde na několika málo místech vyvěrají horké termální prameny přímo na pláž. Tyto místa jsou dostupná pouze cca dvě hodiny před a po odlivu moře. Na pláži je možné si vykopat svůj vlastní bazének s teplou vodou. Přijíždíme kolem osmé, ale první rozhodně nejsme, parkoviště se už pomalu plní. Vyzbrojeni kelímky od jogurtů a zmrzliny (půjčovna lopatek otvírá až v 9) vyrážíme kopat vlastní bazének. Naštěstí nám na místě jeden místní pán půjčuje vlastní rýč a dává nám rady, kde kopat. Hned narazíme na horký pramen, ve kterém se nedá téměř udržet noha, natož se v něm koupat, tak ho propojujeme se studenou mořskou vodou a už je to v pohodě. Občas nám sice nějaká větší vlna zboří přední stěnu našeho bazénku, ale i tak je to paráda. Postupem času se pláž začíná plnit a je zábavné sledovat ostatní, jak se snaží najít místo pro svůj bazének, pak už je to ale otravné, hlava na hlavě. Asi v deset už pěkně uvařeni opouštíme pláž a pokračujeme v naší cestě.

Přes Whitianga a Coromandel Town směřujeme po štěrkových cestách až na úplně nejsevernější část Coromandelského poloostrova. Až nás na konci překvapí krásný kemp v Port Jackson s písečnou pláží, krásným oceánem a ještě krásnější okolní přírodou.

Další den jedeme zpět po západním pobřeží směrem do města Thames, po cestě zastavujeme na krátkou procházku ke stromům Kaura, které zde na začátku dvacátého století rostly ve velkém, ale místní obyvatelé je téměř všechny vytěžili, proto teď jsou velice ohroženým druhem. V Thames kontrolujeme předpověď počasí na další dny, protože chceme podniknout nějaké výlety v Kauaeranga Valey, které je výchozím bodem ke vstupu do Coromandel Forest Park. Bohužel hned zítra odpoledne má začít hodně pršet. I tak se přesouváme do kempu v údolí a doufáme, že avizovaný déšť přijde až odpoledne a my budeme moci přeci jen někam vyrazit.

Ráno bohužel už lehce prší, tak měníme plány. Jedeme zpět do Thames, kde jdeme na prohlídku zlatého dolu a dozvídáme se více o historii a způsobu těžení zlata, o kterém jsme prozatím pouze spekulovali. Dokonce jsme i nějaké to zlato a stříbro vyrýžovali.

Následně vyrážíme do Auckland, kde strávíme dvě noci před naší cestou do Sydney. Poprvé jsme se tak vydali do centra, prošli jsme přes pár "historických" (v uvozovkách protože historie Nového Zélandu není vůbec bohatá, objevena byla necelých 250let zpět, tak i ty nejstarší jsou pouze 100-150 let staré, to se s např. Karlovým mostem nedá vůbec srovnat) budov. Podívali jsme se do Národní galerie umění. Ale centrum nás moc nazaujalo, doufáme, že Sydney bude o něčem jiném, o tom ale už v dalším článku.

Už jsme tu více než rok

Před pár dny jsme oslavili rok na Novém Zélandu :) Kdo by to řekl, že už je to rok. Vůbec nám to nepřijde, možná tím že jsme velkou část strávili v práci v Hastings, tak nám to skoro přijde, jako bychom před chvíli přijeli. Začínáme zase potkávat nové backpackery nebo lidi z okolních ostrovů (Vanuatu, Tonga, Šalamounovy ostrovy, Samoa apod.), kteří do Hawke´s Bay každoročně přijíždějí na sezónní práce (jablka, vinice, jahody, borůvky, atd). My jsme rádi, že nic takového už nás nečeká a máme práci v prádelně. Říjen docela utekl, byly tu školní prázdniny, tak bylo více práce (= 6 dní v týdnu), ale teď se to trochu uklidnilo a pracujeme 5 dní v týdnu, pondělí až pátek. Už nás dokonce čeká jen 12 týdnů práce, a pak konečně zasloužené cestování :)

Jak už jsem zmínil, většinou jsme teď pracovali opět šest dní, takže na nějaké velké výlety nebyl moc čas, ale když jsme ke konci října měli dva dny volno vyrazili jsme do Národního parku Te Urewera, necelé 3h jízdy severně z Hastings. Te Urewera National Park je největší národní park na Severním ostrově, kolem jezera Waikeremoana vede jedna z novozélandských Great Walks, která měří 46km a dá se zvládnout za 3-4 dny, její nevýhodou (podobně jako u většiny Great Walks) je, že začíná a končí na jiném místě, tudíž bychom si museli zajistit dopravu z konce trasy zpět na začátek, mj. i kvůli tomu a že jsme tam byli jen dva dny, jsme to vzdali. První den jsme se vydali po jejím začátku na Panekiri Bluff a horu Pukenui, které se tyčí do výšky 1180 m, což je o 600m výše než hladina jezera Waikeremoana. Tam jsme se mohli kochat krásnými výhledy na jezero a celý národní park. Zpět jsme museli po stejné cestě. Noc jsme strávili v campsite přímo na břehu jezera. Konečně jsme postavili stan, který jsme si koupili hned asi po dvou týdnech na Novém Zélandu. Na další den jsme si naplánovali Ruapani Loop Track, který vede přes sedm mokřadů a hustým panenským pralesem až k jezeru Waikareiti, které nám úplně vyrazilo dech svou křišťálovou čistou vodou. Poté jsme ještě zajeli k Aniwaniwa waterfalls. Vodopádů je tu tolik, že za chvíli na ně budeme úplní odborníci :) Pak už jen cesta zpět do Hastings a další den zase do práce...

Pohled z druhé strany jezera na cíl našeho výletu

Panekiri Bluff

Lake Waikeremoana

Jedna z bažin na Ruapani Loop Track

Míša pod kapradinou

Další jezírko na Raupani Loop Track

Lake Waikareiti

Aniwaniwa falls

 Skoro po roce jsme také využili dárkový poukaz do restaurace, který jsme dostali minulý rok k Vánocům. Vybrali jsme asi nejlepší restauraci v Hawke`s Bay - Mission Estate Winery. Byla to paráda. Jako předkrm jsme vybrali - Fresh Baked Bread, Hummus, Dukkah & Village Press Frantoio Olive Oil a Smoked Fish Brandade, Pickled Cucumber, Salted Almonds, Preserved Lemon & Olive Powder, Lavosh. A hlavní chody - Sugar cured Aged Beef Fillet, Fried Polenta, Spring Vegetables, Charred Onion Hollandaise a Seared Duck Breast, Confit Duck Waffle, Orange Vanilla Glaze, Duck Rillette. Nakonec nemohl chybět desert, ten jsme si dali jen jeden - Warm Coconut Sago Pudding, Roasted Fruit Dumpling, Pineapple & Chilli Syrup. Vzhledem k místním výdělkům to není extra drahé (méně než jeden den v práci), ale kolegové v práci nám trochu záviděli a téměř nikdo z celé společnosti tam nebyl jen o tom mluví, že je to tam pěkné. A pak po práci raději jedou na večeři do KFC, McDonald`s, a podobných fast foodů a nechají tam skoro stejné peníze... Jejich blbost a nevzdělanost...

Mission Estate Winery

Mission Estate Winery

Minulý víkend jsme vyrazili na jednodenní výlet do nádherné rezervace Boundary Stream Reserve. Kde jsme nejprve asi po hodinové chůzi došli k Bell Rocks, kde byl krásný výhled na celý masiv Kaweka Forest Park a v dálce byly vidět i stále zasněžené vrcholky v Tongariro National Park. Poté jsme přejeli autem asi 20km a šli opět k vodopádům - Shine Waterfalls, tentokrát největší a nejhezčí v Hawke`s Bay. Voda padá z výšky 58m a jsou opravdu nádherné, nevím jestli nejhezčí, už jsme jich přeci pár viděli, ale krása se těžko posuzuje, každé jsou jedinečné.

Pískovcové skály po cestě k Bell rocks

Bell rocks

Bell rocks

Shine falls

Tento víkend nám další výlet zkazilo počasí, protože v horách pršelo, tak jsme zůstali v Hastings a odpočívali. Snad příští víkend bude lépe.

Srpen a září v Hastings

Původní plán psát příspěvky cca ve 2-3 týdenním intervalu jsme skoro po prvním měsíci zavrhli, tolik zážitků z práce nemáme a Vás by to přestalo bavit. Potom jsme si řekli, že by se mohl alespoň jednou za měsíc příspěvek objevit, ale bohužel ani to se nám nedaří plnit.

V prádelně se nic zajímavého neděje, pracujeme 5-6 dní, většinou od 7 do 16. Je fajn, že máme stálou práci, jisté hodiny, nezávislé na počasí. Stále na různých serverech čteme, že lidi hledají práci, že je na sadech a v zemědělství pořád docela mrtvo. Asi nám štěstí přálo.

První asi zásadní novinkou je, že jsme si pracovní víza prodloužili o další 3 měsíce, doma nás tedy budete moci asi přivítat až příští rok :) Spolu s podání žádosti jsme si udělali krátký výlet do Palmerston North.

Palmerston North

Za druhé jsme téměř po roce zajeli na závody v orientačním běhu. Bez tréninku to spíše nešlo než šlo, ale mapa se nezapomíná. První byl městský sprint v Napier. Ten nám z výletů a nákupů není ničím neznámým. Kategorie se na těchto "oblastních" závodech nevedou, je 4-6 tratí, kde si každý může vybrat podle sebe co chce běžet. Já jsem nás přihlásit na nejdelší trať, přeci nějakých 300-500 metrů není rozdíl. Možná s naší současnou formou ale byl. Startuje se na startovací krabičku. První jdu do akce já. Samozřejmě na sprintu není na co šetřit síly, stejně mi dřív nebo později dojde :) Ale vlastně jsem nemohl už před startem, kdy jsem si dal rozklus tak 300 m. :D Nakonec to nějak obíhám, alespoň mapově to bylo dobré. Až se v cíli proberu, jde do závodu Míša. Je na tom podobně jako já, v cíli sotva dýchá, a proklíná mě, že jsem ji přihlásil na tu nejdelší trať.

Po startu mám ještě plno sil

V cíli už to tak slavné není

Míša běžela až po mě, tak jsem ji na trati mohl udělat pár fotek

Míša v akci

Mapa s tratí

První zkušenost s naší běžeckou formou nás neodradí a za dva týdny vyrážíme na další závod. Nejlepší trénink je přece závod. Tentokrát je na jediném místním kopci v Te Mata Park. Tušili jsme že to bude kopcovité, ale parametry tratí nás překvapily. Nejdelší trať 3,8km 355m převýšení, já jdu do toho, když už jsme vyrazili, tak ať mám nějaké zážitky. Míša volí o něco příjemnější parametry tratě 2,1km 185m. Samozřejmě fyzické síly nám docházejí záhy po startu, ale pěkná příroda, ovečky na pastvinách nám to pomáhají překonat. Já jsem si na trati po pár drobných chybičkách a jedné špatně postavené kontrole pobyl přes 54 minut. Celkově mi to stačilo na krásné sedmé místo. Míša její trať zvládla za lehce přes 32 minut a byla třetí. Bylo to pěkné proběhnutí ale bez nějakého občasného tréninku to jde těžce. Pokud budeme mít možnost určitě na další závody zase vyrazíme. Ten den se nám přihodila ještě jedna, nyní už úsměvná historka. Nádrž v autě byla už skoro na suchu, ale ručička se stále o něco ráno zvedla, tak jsem si hrál na hrdinu, že je to v pohodě, že to bude stačit natankovat po závodech a při nejhorším, tam do kopce dojedeme a zpět to je z kopce a to už sjedeme. Parkuje se podél silnici, raději to hned otočím tak abychom parkovali už směrem dolů, ale spíše jen tak ze srandy. Ale po závodě už to taková sranda nebyla, auto ani neškytlo... Pravděpodobně i tím, že bylo v kopci, tak poslední kapky v nádrži byly asi na špatné straně. Máme i štěstí, že před námi nikdo nestojí blízko, takže stačí povolit ruční brzdu, zařadit neutrál a už to jede :) Hlavně moc nebrzdit ať dojedeme co nejdále, nejlépe až k benzínce. Potom ale mi to nedá a zkouším nastartovat a hurá chytlo to, poslední kapky dotekly do správného místa:) K benzínce to je jen kousek, takže žádné velké drama se nekoná, ale na ručičku benzínu se asi moc spoléhat nemůžeme.

Moje trať 3,8km 355m

Míši mapa 2,1km 185m

Jeden z prvních volných víkendů jsem vyrazil s kamarády z práce na golf. Po roce to nebylo zas tak špatné, ale stále je co zlepšovat.

V půlce září se konal v Hastings festival, při kterém prochází ulicemi města průvod dětských kroužků, různých sdružení, náboženských komunit, školek, apod.

Na závěr ještě příhoda z práce. Minulý týden, když jsem třídil špinavé prostěradla a ručníky, tak jsem si pár prostěradel položil na zem, kde jsem měl svoji modrou Craft mikinu (čekal jsem než se vyprázdní pytel, do kterého je budu moci hodit), ale pak jsem na to zapomněl, že tam mám mikinu, až když jsem ji po skončení práce začal hledat a nemohl nikde najít, tak mi došlo, že jsem ji asi musel vzít společně s prostěradly a hodit ji do pytle na praní, v každém pytli je cca 50kg prostěradel. Dohledat, ve kterém pytli může být je skoro nemožné. Kolega mně sice říkal, že by se prostěradla obarvit nemusely, ale... Spolupracovníci se mi smáli, že všechny prostěradla budou bleděmodré nebo moje mikina bude bílá :D Vtipné bylo, že vyprané pytle jsou bílé, tak potom už jsem přesně věděl, ve kterém je moje mikina, celkem to zářilo, naštěstí si toho nikdo z managementu nevšiml. Tak po dvou dnech přišel pytel k žehličce a vypadla moje mikina, hurá. Prostěradla byla v pořádku, mikina ale dostala při praní na 90°C docela zabrat, ale kupodivu se ani moc nezmenšila, ale pomačkaná zůstává stále, vlákna asi dostala zabrat. Asi mám pěknou pracovní mikinu :)

Aby jsme pracovní zátěž vydrželi, tak nemůže chybět kvalitní jídlo :)

Losos s grilovanou zeleninou

Cookies